Zvláštní léto - Vzpomínky

„ …a potom řekla, že…“
Hermiona si skrytě povzdychla, pohladila Niky po hlavičce a dál naslouchala jejímu vyprávění o obědě u babičky. Než odcházela, nadšená z toho nebyla. Když se vrátila, ani maličko se to nezměnilo. Ale potřebovala se ze zlosti, kterou v sobě dusila, vypovídat.
„Ale teď už dost, zlatíčko, je čas spát!“ pronesla o chviličku později, když se Niky nadechovala, aby pokračovala ve své tirádě.
„Hermi, to není všechno!“
„Pro dnešek to však stačí, dopovíš mi to zítra, dnes už je pozdě.“
Vstala z dívčiny postele.
Niky ji chytla za ruku. „Nezapomnělas na pusu na dobrou noc?“
Hermiona se usmála a zakroutila hlavou. „To víš, že nezapomněla, broučku.“

Hermiona se se skleničkou teplého mléka oslazeného kapkou medu došourala do knihovny, aby se podívala na zoubek Dracově sbírce.
Položila sklenici na stolek a stoupla si k poličce. Pousmála se a natáhla se pro knihu, kterou tak dobře znala. Lektváry nejmocnější.
„Mohl jsem si myslet, že Tě najdu tady.“ Za jejími zády se ozval známý mužský hlas.
Hermiona zavřela oči. Ale ne, zasténala v duchu.
Pomalu se k němu otočila. „Nevadí, že tu jsem?“
„Jistěže ne, využívej knihovnu dle libosti. Mohu?“ Natáhl se pro knihu v její ruce. „Lektváry nejmocnější? Vhodná četba pro volné chvíle,“ ušklíbl se.
Náhle se zarazil a sjel ji zkoumavým pohledem. „Víš, co mi vrtá hlavou od doby, co ses objevila u mých dveří?“
Hermiona ztuhla. Bála se okamžiku, kdy nastane chvíle pravdy. „Neobjevila jsem se u Tvých dveří, ale u Tebe v knihovně.“
„Zajímalo mě, jak je možné, že se holka, která ve škole byla nejlepší v ročníku a s ambicemi, že by bez problémů vylezla na Mount Everest, stala chůvou.“ Vůbec nebral na vědomí její poznámku.
Hermiona si ztěžka dosedla na pohovku. „Některé věci se mění, Draco. A hlavně se mění lidé,“ odpověděla tichounce.
Posadil se k ní a vzal ji za ruku. „Chceš o tom mluvit?“
Pohlédla na jejich spojené ruce a pak se mu zahleděla do očí. „Budeme si hrát na pravdu? Příběh za příběh?“ optala se hořce. Nechtěla být jedovatá, ale…
Draco se smutně usmál. „Na tom mém není nic výjimečného, opravdu ne. Ale pokud chceš, povím Ti ho.“
Zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, Draco. Vážně. Nechtěla jsem se Tě dotknout, dobře víš, že…“ zarazila se a pak odhodlaně pokračovala: „ …co chci já, není důležité. Chtít musíš Ty. Ale svůj příběh Ti povím, máš právo ho znát.“
„Jestli nechceš…“
„Nechci, ale musím. Jsem Tvůj zaměstnanec a starám se o Tvou dceru. Kdybych Ti… odepřela právo znát celou pravdu, pak bys mi nikdy zcela nedůvěřoval, že? Přes všechna má dosavadní doporučení. Nebo možná kvůli nim… Mohla bych také být špeh z ministerstva!“
Draco se lehce zarděl.
Hermiona se usmála, ale její oči zůstaly vážné a smutné. „Nevěděla jsem, že se umíš červenat.“
Probodl ji pohledem. „Kdybys byla galantní, tak bys o tom pomlčela.“
„Galantní jsou muži, ženy jsou zdvořilé. A já zdvořilost nemám v popisu práce, pane!“
„Hermiono!“ Nepromluvil, spíše zavrčel.
„Promiň, to jsem přehnala, já jen, že…“ Sklopila hlavu a na dlouhou chvíli se odmlčela. Draco si pomalu myslel, že už nepromluví.
„Můžu Tě ujistit, že nejsem špeh ministerstva. Ale věřit mi nemusíš, protože máš pravdu – kdysi jsem si plánovala kariéru na ministerstvu. Ale to už je tak dávno! Zdá se mi to jako věčnost. Jakoby za tu dobu uplynulo tisíce světelných let.“ Těžce si povzdychla. Potom zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. V těch jejích se leskly slzy. „Něco ve mně se zlomilo. Nebo jsem možná konečně našla samu sebe. Před deseti lety… Ještě před tím, než Harry porazil Voldemorta.
Byla to zvláštní doba – poznání a bolesti. Znala jsem Rona od prvního ročníku a těsně před… před koncem mi došlo, že ho vlastně miluju. Člověk až žasne nad naivitou a slepotou, která mu tehdy byla vlastní.
Vydali jsme se spolu s Harrym najít viteály, to víš, tohle ví každý. A každý zná i konec příběhu. Já a Harry jsem přežili, Ron ne! Ale málokdo ví, co se stalo. Při hledání posledního se něco zvrtlo. Vlastně ani já nevím, co přesně se pokazilo.
Jisté je však to, že na nás čekali Smrtijedi. Belatrix Lestrangeová a spol. Bojovali jsme, šance byly malé, ale bojovali jsme. Ron… se obětoval.“ Zavřela oči a hlas se jí chvěl. „Kletba Avada kedavra patřila mně, ale Ron přijal můj osud. Vrhl se přede mě a zemřel mi v náručí. Neumíš si představit, jaký to je, vidět umírat člověka, jehož miluješ.“ Ztěžka polkla.
„Když bylo po Velké bitvě, zjistila jsem, že jsem těhotná. Měla jsem radost. Ohromnou! Kousek z Rona, z naší lásky, mi zůstal a rostl ve mně. Ale radovala jsem se předčasně. Po celý čas jsem byla opatrná. Nepřepínala jsem se, nedělala nic namáhavého přesto… když jsem byla ve třetím měsíci, potratila jsem.
Myslela jsem, že se zblázním. Že tuhle bolest už nepřežiju. Ale člověk vydrží hodně… a nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. O měsíc později mi lékouzelník sdělil, že během zákroku došlo ke komplikaci, která neohrožovala můj život, proto mi o ní, vzhledem k mému duševnímu rozpoložení, neřekl hned. Další děti už mít nemůžu. Byla jsem jako šílená! Tu bolest nedokážu popsat slovy! Během jednoho roku jsem ztratila muže, kterého jsem milovala, dítě, i šanci na to, že někdy v budoucnu budu mít jiné dítě.“
Otevřela oči a věnovala mu pevný pohled.
Draco se nechtěně zachvěl pod tíhou bolesti, která se jí ještě dnes zračila v očích.
Po tváři se jí skutálela zbloudilá slza.
To tiché odevzdání, tichá bolest, jej ničilo. Bezděčně propletl své prsty s jejími.
„Následující měsíce mám trochu zamlžené. Byla jsem apatická, bloumala jsem bez cíle bytem, nevycházela z domu. A nikdo mě nedokázal z mé ulity vytáhnout, ani na svatbě Ginny a Harryho jsem nebyla. Ale pak přišla pomocná ruka… Vlastně spíš další rána osudu, ale tahle mě zachránila!“
Draco na ni nevěřícně hleděl. V očích se jí zableskla životní jiskra, kterou obdivoval.
„Musela jsem se začít starat o babičku, které byla v té době diagnostikována rakovinu prsu. Nemohla jsem ji v tom nechat samotnou. Někdo musel mít sílu a energii bojovat. Během vyšetřeních, po operaci, při i po chemoterapiích jsem jí dodávala sílu žít, o níž jsem se domnívala, že já sama jsem ji skoro před rokem ztratila. Najednou se ve mně někde vzala. Kolotoč kolem babičky mi nedal pořádně vydechnout. A to mě asi zachránilo.“
Na okamžik se odmlčela. Zdvihla ruku, aby ji nepřerušoval. „Vím, tohle ale nevysvětluje, proč jsem se stala chůvou, když mi to denně připomíná, co nemůžu mít. Jenže tohle Ti asi uspokojivě nevysvětlím.
Když bylo nebezpečí zažehnáno a babička se začala uzdravovat, objevil se jiný problém. Kdybych nevěděla, že je to pravda, přišlo by mi to jako hodně levný námět k melodramatickému příběhu, kterých jsou dnes obchody s knihami plné!
Harry mě zavolal k Ginninu porodu, který se zcela nečekaně zkomplikoval. Ginny mě poprosila, jestli bych se o dítě a o Harryho nepostarala. Souhlasila jsem, co jiného jsem taky mohla dělat?! Porodila krásnou holčičku, ale Harry o ni nejevil nejmenší zájem. Celé dny a týdny seděl u Ginniny postele.“
Poťouchle se ušklíbla. „Díky tomu má jeho dítě tak zvláštní jméno. Weasleyovi se nemohli dohodnout, jak malou pojmenovat. Harry řekl, že je mu to jedno, ať se o to postarám. Tak jsem se postarala… Když jsem šla nakupovat věci pro miminko, upozorňuji do mudlovského obchodu, protože jsem přesvědčená, že v něčem kouzelníky přece jen předčíme, vešla jsem také do knihkupectví, abych koupila knihu o miminkách. Pokorně přiznávám, že mi byla nanic. Tam jsem si všimla kalendářů. Tak jsem sáhla po prvním, který mi přišel pod ruku a zabodla prst do stránky. Výběr byl dokončen. Jo, byl to osud, že mi do ruky padl Kalendář s cizokrajnými jmény, jak se vznešeně jmenoval…“
Draco se rozesmál. „To museli mít radost!“
„Náhodou, když se Ginny probrala z kómatu, a když Weasleyovi sebrali odvahu k tomu, aby jí řekli jméno její dcerušky, dostala Ginny záchvat smíchu. Vlastně – nejvíc se smála, když slyšela, jak k němu malá přišla.“
Odmlčela se a na chvilku se dívala jakoby mimo něj. Nostalgicky se usmála a Draco se mohl jen dohadovat, na co vzpomíná.
Hermiona se rychle vzpamatovala. „ Ale celým jménem Kiyomi stejně nikdo neříká. Pouze když zlobí. Už v prvních dnech se uchytla Kim.
Ale proč Ti to vlastně povídám. Když jsem se o to maličké stvořeníčko celý měsíc starala…těžko se to vysvětluje, já…“
„Chápu,“ řekl Draco a položil jí prsty na ústa.
Hermiona se prudce nadechla.
„Asi jsem něco podobného cítil, když jsem prvně choval Niky.“
Němě zakroutila hlavou a Draco sejmul své prsty z jejích úst. Najednou měl sucho v krku.
„Ale já jsem tehdy pochopila ještě něco jiného – pokud chci tuhle zvláštní směsici pocitů ještě někdy cítit, rozhodně na to nebude stačit práce na ministerstvu,“ dodala již se svou obvyklou dávkou ironie.
„A to je konec příběhu, teď znáš má nejtemnější tajemství. Jak už jsem říkala – neprožít to, nevěřila bych, že to není příběh z laciného románu pro ženy.“
Draco se na ni díval tak, že ji zamrazilo a současně někde uvnitř… odtál kousek ledu. V jeho pohledu nebyl soucit, jen lítost a pochopení.
„Pokud chceš znát…“
Zavrtěla hlavou a tentokrát překryla jeho ústa ona. „Dnes ne, dnes již bylo smutných příběhů dost!“ Vstala a vtom si uvědomila, že ji Draco po celou dobu držel za ruku. Překvapeně se zahleděla na jejich spletené ruce.
Rychle zamrkala a pomalu vymanila svou ruku z jeho.
A bez jediného slova opustila knihovnu.